Hon na reprezentanty: Fotbalisté stále častěji mění národní tým

V posledních letech roste počet fotbalistů, kteří při přechodu do seniorské kategorie mění reprezentační dres. Některé země dokonce vedou o tyto hráče diplomatické hry. Jaká jsou pravidla pro změnu reprezentačního dresu? Které jsou nejznámější případy reprezentačních přestupů z minulosti i ze současnosti? To vše se dočtete v našem článku.

Foto: FADEL SENNA / AFP / AFP / Profimedia

Změna reprezentačního dresu je čím dál častější

V zahraničí je tohle velké téma. Ve Francii, Německu nebo třeba v Belgii dochází zcela běžně k tomu, že mládežnické reprezentační výběry jsou plné dětí imigrantů. Velká řádka z nich však poté v dospělosti hraje za zemi svých rodičů. Vždyť například Maroko nebo Alžírsko měly na posledních velkých turnajích ve svých týmech více než polovinu fotbalistů, kteří vyrůstali na evropském kontinentu.

Některé země se v tomto směru vyloženě vydávají na lov svých rodáků po Evropě a snaží se nalézt zajímavé hráče, kteří mají zdejší předky třeba i ob několik generací. Vždyť na olympijské soupisce Dominikánské republiky byste narazili primárně na rodilé Španěly.

V poslední době se hlavně díky iniciativě Ericha Brabce pokouší podobné borce přivézt i v Česku. Zatím jde však o hráče pouze pro mládežnické výběry. Těžko říct, jestli je to ta správná cesta.

Jak se povede Čechům v dalším reprezentačním zápase? Vsaďte si u Fortuny

Jaká jsou pravidla?

Pravidla jsou v tomto směru velmi rozvolněná. Zjednodušeně řečeno, to že vaši zemi hráč reprezentuje v mládeži, vlastně ještě vůbec nic neznamená. V každé věkové kategorii totiž může hrát za jiný stát. Takže než dojde do dospělé reprezentace, může měnit dresy národních týmů jako boty.

V dospělosti už je to však mnohem složitější. Borci se vlastně rozhodují úplně znovu a je jedno, jestli předtím oblékali dres Kuby či Madagaskaru. Pokud se však v dospělosti rozhodnou někoho reprezentovat, už se změna dělá jen velice těžko. Musíte splnit několik přísných podmínek.

Souhrn pravidel pro přestupy reprezentantů

• Maximálně 3 starty v reprezentačním áčku
• Nemohl být v nominaci na šampionát
• Musí mít občanství dané země
• Od startu za minulou reprezentaci musí uplynout 3 roky

Diskutované případy ze světa

Jedním z nejznámějších případů je loňský šok v podobě oznámení Brahima Díaze, že bude reprezentovat Maroko. Záložník Realu Madrid tak dlouho čekal na příležitost obléct dres Španělska, až mu došla trpělivost a vyhověl možnosti kopat za zemi svých předků. Musíme jen doufat, že jedinou věcí, která jej do marockého týmu zlákala, byly ambice.

Naopak o Jamala Musialu svedly obrovský boj dvě velmoci. Hvězda Bayernu má otce s britsko-nigerijskými kořeny a německou matku. Rodnou zemí Musialy je sice Německo, ale v 7 letech se odstěhoval do Anglie. Nyní 22letý fotbalista nakonec vyřešil tuto Sophiinu volbu rozhodnutím reprezentovat svou rodnou zem, na čemž měl údajně velkou zásluhu i jeho bavorský zaměstnavatel.

Bratři proti sobě

Podobných kauz ale nalezneme desítky a úplně specifické jsou pak případy bratrských dvojic, které nastupovaly za různě země. Známý je třeba příklad synů brazilského mistra světa z roku 1994 Mazinha. Starší z nich Thiago Alcântara se totiž rozhodl reprezentovat Španělsko. Mladší Rafinha však šel v otcových šlépějích a s brazilským týmem vyhrál olympiádu. Oba se ovšem paradoxně narodili v Itálii.

Výčet bratrských dvojic najdete v tabulce

Útěk mládežníků

Mnohé velké krajiny si dokonce často kladou otázku, do jaké míry pro ně má smysl dávat v mládežnických národních týmech šanci množství hráčů s cizím původem, když ti se pak rozhodnou reprezentovat jinou zemi. Hodně se o omezení diskutovalo hlavně ve Francii, která má tímto s úprkem obrovský problém. Nakonec však zůstalo pouze u diskuse.

Nutno podotknout, že v současném turbulentním světě jde asi o neřešitelný problém, a tak si budou třeba v Belgii i nadále drbat hlavu z toho, že jejich výběrem do 19 let prošli hned 4 maročtí medailisté z posledního Mistrovství světa.

Mladí hráči často totiž nevěří tomu, že se dostanou až do hvězdami nabitého týmu své rodné země, a proto raději volí možnost nastupovat v dresu země svého původu. Nelze však opomenout, že rozhodování jim v některých případech usnadňují také peníze.

Klikněte ZDE a vsaďte si na reprezentační fotbal

Naturalizovaní cizinci

Pak jsou tady ještě případy, kdy za země hrají úplně naturalizovaní cizinci. Ve fotbale se s nimi sice zatím takový pytel neroztrhl, ale země jako Katar už se snaží tuhle cestičku pomalu ale jistě umetat. Ostatně právě v zemi pořadatele posledního MS s tím mají už bohaté zkušenosti z házené nebo lehké atletiky. Asi stále časteji tak v dresu této krajiny budeme vídat jména jako Edmílson, Mendes nebo Miguel.

Naštěstí však fotbal neumožňuje přestupy úplných reprezentačních es, a tak se zatím v ambiciózních zemích musí spokojit spíše s béčkovými cizinci. Nezbývá než doufat, že to tak i zůstane.

Podobnou cestou se několikrát vydali i na Slovensku, kde za reprezentační áčko hráli David Depetris, Karim Guédé či Vernon De Marco. Ani jeden z nich však týmu z pod Tater příliš dlouho nehrál.

Před domácím MS se k podobnému kroku odhodlalo i Rusko, když si do svých služeb upsalo tehdejšího hráče CSKA Moskva Maria Fernandese. Ten měl na kontě už jeden start za Brazílii, a tak se muselo čekat na úplynutí tříleté čekací lhůty. Zda si tímto krokem brazilský fotbalista pomohl, na to už si musí odpovědět on sám.

Historické okénko

Hon na naturalizované reprezentanty však není jen otázkou posledních let. Třeba legendární Ferenc Puskás nastupoval za Španělsko i Maďarsko. Ladislav Kubala pak vyměnil dres hned dvakrát, když nejprve hrál za Československo, poté za Maďarsko a následně za Španělsko. V té době však celá Evropa zažívala rozbouřené časy. Tři země pak reprezentoval i slavný Alfrédo di Stefáno.

Změna národního týmu se týkala i legendárního Josefa Bicana, jenž na MS 1934 nastupoval v dresu Rakouska, aby následně hrál i za československý národní tým. Bohužel však kvůli liknavosti úřadů s udělením státního občanství přišel o světový šampionát v roce 1938.

Úplně specifickým případem je pak Luis Monti, jenž je držitelem nyní už nepřekonatelného rekordu. Nastoupil totiž do finále MS v dresu dvou různých zemí. Nejprve roku 1930 podlehl jako Argentinec Itálii, aby si následně o 4 roky později spravil chuť a už jako Ital porazil v kontroverzně vedeném finále Čechoslováky.

V Česku zůstalo jen u diskusí

Čas od času se o něčem podobném hovoří i u nás. Asi první hráč, u nějž se tato myšlenka objevila, byl slávistický bek Sladjan Ašanin a postupně se stejně diskutovalo třeba u Lazzara Liuniho či Andreje Keriče.

V současné době se pak s oblibou spekuluje o tom, že by český dres mohl navléknout Ewerton. Ani v jednom případě se to však nepovedlo a asi je to tak i dobře, protože národní mančafty by si minimálně v tomto směru měly držet svou národní identitu.

Jen nerad bych se totiž dočkal toho, že si ve středu pole vyměňují míč Brazilec s Mongolem, kteří mají s naší republikou společné jen to, že zde shodou okolností hrají kopanou. To by mohlo zničit reprezentační fotbal, který už tak dostává jednu facku za druhou.

Ve druhém díle se podíváme na boj o hráče pro české mládežnické reprezentace.